První dny v Portugalsku

Už je to pár dní, co jsme se na měsíc přesunuli do Portugalska. Vzhledem k tomu, že jsem spálená a vypadám jak rak, dnes nejdeme na pláž a založili jsme blog. Honzík fotí a já píšu. Tak hlavně, ať víte, že stále žijeme (maman!).

Vlasy se mi zovcily

Dlouhá cesta a žádný spánek

Natěšení jsme vyrazili na cestu přes půl Evropy, kocoura odvezli na prázdniny k bráchovi, pojistili, pozamykali a nasedli do letadla do Mnichova. Po zdlouhavém čekání a ještě zdlouhavějším letu, kde jsme dostali párek s kaší (ble) jsme konečně přistáli v Lisabonu. Vystoupili jsme z letadla a rychle šli na další přestup na blízký gate. Po asi půl hodině čekání nás pustili do letadla, kde nás přivítaly stejné letušky i pilot... nemuseli jsme ani vystupovat. Do Faro jsme přiletěli okolo půlnoci.

Nad mraky je to boží <3

Tady náš plán tak trochu končil. Do pěti hodin z letiště nic kromě taxi nejezdilo a nás stejně v IF čekali až ráno. Sebrali jsme si všechnu bagáž a odvážně jsme vykročili směrem k autobusovému nádraží - spíš jsme teda ve správný směr doufali. Jediným naším pomocníkem byl telefon (bez dat) s vyfocenými částmi mapy, jak se dostat k autobusáku.

Část super mapky

Po dvou hodinách zajímavé cesty, na které většinou nebyly chodníky, lavičky vždy stály asi 20 cm od okraje cesty a na žádné autobusové zastávce nevisel jizdní řád ani žádné označení, jsme se dostali konečně k vlakovému nádraží, na které jsme upínali veškerou svou naději. Záchytný bod, kde se vždycky dá koupit něco k pití, odpočinout si na lavičce a třeba si na pár hodin uschovat zavazadla. Tak takhle to tady vůbec nefunguje. Nádraží bylo zamknuté, zhasnuté a úplně mrtvé. Naštěstí jsme podle cedule, na které byl autobus a něco, co připomínali šibenici, rychle našli cosi, co mělo být zřejmě autobusové nádraží. Spíš to byly ale zavřené vrata, na kterých bylo napsáno EVA. EVA je místní autobusová doprava.

Aspoň, že je tady street art!

Naproti jsme naštěstí našli snad jediný non-stop bar v celém Faro a s chutí si objednali... vodu. Potkali jsme taky zřejmě místního blázna, který se snažil projít průhledným plastovým oknem a plnou silou do něj praštil hlavou. Byli jsme rádi, že na tom nejsme až tak špatně. Utahaní jsme oprudili pána, který jako jediný měl rozsvícený autobus a řekl nám, že první bus směrem Vilamoura jede v 6:30. Paráda. Máme ještě tak 3 hodiny čas. Zašili jsme se k místní maríně a střídavě jsme v půlhodiných intervalech spali a snažili se dodat si sil.

Noční marína - už nikdy ji nechci vidět

V šest ráno - radost jak nikdy. Otevřeli EVU! Honem jsme koupili lístek a přišli jsme k autobusu, který nás snad měl dovézt do Vilamoury. Autobusák anglicky nemluvil, tak se nám jenom podíval na lístek a hodil nám kufry do zavazadlového prostoru. Konečně jsme se jich zbavili. Cestu jsme strávili částečně v kómatu a částečně si hlídali, kde zřejmě jsme. Autobusák to měl někde a v polovině cesty zastavil, vystoupil a zapálil si cigáro. Tady vůbec nikdo nic moc neřeší.

Ten úsměv je hraný... Honzův výraz ale mluví za vše.

Naštěstí jsme se ale do Vilamoury dostali! Vystoupili jsme u místní maríny (největší v Portugalsku) a dokonce dostali zpět kufry (ne, že bychom o ně nějak moc stáli). Podle další pofiderní mapy jsme se vydali směrem k hotelu Hilton (ano, to byl skoro náš cíl). Unavení, polomrtví a s nenáviděnými taškami jsme nadávali na všechny aktivní lidi, kteří v sedm ráno neměli nic lepšího na práci než běhat a posilovat v místní venkovní posilce. Celou cestu nás blažilo jen pomyšlení na to, jak bychom jim vynadali a řekli jim, co kdyby si tak zkusili nosit ty naše tašky, co?!

Vilamoura vítá

Konečně sundáváme tašky

I přes náš velký pesimismus jsme se díky velkému štěstí bez bloudění dostali tam, kam jsme chtěli. Konečně jsme dorazili do našeho milého hostelu! Sice o nás úplně nevěděli, protože majitel hostelu je momentálně se svou rodinou ve Francii, ale další slečna je tady taky workawayer a spolu s paní, co je asi pokojská a neumí ani slovo anglicky, nám trochu vysvětlili co a jak, dali nám pokoj a my jsme šli konečně spát. Ten spánek nás provázel celý den a je to trochu i důvod, proč jsem teď rak. Po chvíli spánku jsme se totiž vydali na pláž, kde jsme se přejedli nejlepším smradlavým sýrem a znovu usli.

Tady už jsem rak, ale lepší se to!

Za chvíli nám začíná naše náročná směna, tak už končím, ale brzy napíšu, co tady vlastně děláme a co dělat budem a tak.