V nohách máme už tisíc plážových mil

Už jsme skoro v polovině pobytu, ale pořád si nemůžeme zvyknout na to vedro. V hostelu i na pláži už jsme ale jako doma a všechno zvládáme fajn. Přicházíme na to, že ve Vilamoura je strašná nuda, pokud chcete dělat něco jiného než se válet na pláži, hrát golf a jíst. Tak zítra jedem na výlet do Loulé. A tam je zámek!

Plážovci jak vyšití

Kam jsme mohli dojít pěšky, tam už jsme byli. Naposledy jsme se předevčírem rozhodli najít kamenitou pláž, protože jsme koupili potápečské brýle a na naší Falésia pláži vidíš jen písek, občas nějakou rybu. Sebrali jsme naši novou polskou přítelkyni a vyrazili jsme na Olhos de Água. Mají tam levnou sangrii, tak jsme vypili 2 litry, snědli pizzu, Honza vylovil pár ošklivých mušlí a šli jsme zase zpátky. Na pláži to vypadalo jako v obchodě s kamínky, všechny barvy, tvary i velikosti a ani nemusíš platit. Boží dvacetikilometrová procházka po pláži.

Panoráma výhled z rudých útesů

Rudé útesy zdola

Kam se zakutálela moje hlava?

Oceánská vana

Jinak už jsme trochu pochopili systém portugalských vín. Nehrajou tady na klasické odrůdy, všechno je seřazeno podle oblastí, ve kterých víno vyrostlo. Je trochu těžké se v obchodě rozhodovat jen podle etikety a ceny, ale portugalská vína jsou asi dobrá úplně všechna, protože jsme tady ještě na špatné nenarazili. A už i já mám svého favorita!

Můj šampión

Půjčili jsme si taky kola a vyrazili jsme na fish market do nejbližšího městečka Quarteira. Po tom, co se mi zvedl žaludek hned u vstupu, jsem se rozhodla, že na to kašlu a přestávám už jíst i ryby. Takže jsem už nefalšovaný vegetarián. Do Portugalska jsem se těšila právě na čerstvé ryby, ale už prostě ne. Prošla jsem už i zkouškou v restauraci, kde měli fakt levný steak z tuňáka a nedala jsem si ho, tak už je to asi napořád. Raději jsme proto nakoupili kupu fíků, melounů, banánů a zeleniny ve vedlejších fruit marketu. Fíky jsou nejlepší jídlo na světě!

Golem na pláži

Na co se ještě nejvíc těšíme?

• na zítřejší výlet do Loulé,
• na lekci surfování,
• na výlet do okolí Albufeiry,
• na další víno,
• na kolo výlet,
• a nejvíc na naši dovolenou v Lisabonu!

Btw máme skvělé, zábavné a naprosto záživné video o tom, jak jedem na kole, ale bude se nahrávat ještě tak 64964467 hodin, ale pak ho sem dám.

Dva raci usmažení na víně a banánech

Tak už v tom nejsem sama a Honzík už je taky rak. Život plážového povaleče není nic jednoduchého. Dneska máme volno, ale na pláž teda radši nejdem. Chceme prozkoumat rudé útesy, které jsou kousek od pláže a římské ruiny, které tady mají. A večer tenis a ping pong, když teda bydlíme v tenisovém pokoji.

Raci plážovcoví zdraví!

Mají tady nejlepší banány, jaké jsme kdy jedli a rozhodli jsme se vyzkoušet co nejvíce portugalských vín. U Honzíka zatím vyhrává Aveleda a já jsem svého favorita ještě úplně nenašla. Dneska půjdem už do červeného, tak snad. Je tady spousta míst, kde voní fíky. Mi teda smrdí jako Maggi, ale Honza říká, že to voní, tak nevím.

To není fakáč... to má být "Tady voní fíky!"

Jinak co tady děláme... Já jsem hlavně paní recepční, což je legrace veliká, protože všichni se mnou mluví portugalsky a já vůbec nevím. Aspoň už si ale nepletu obrigado s arigato. Význam je sice stejný, ale nevím, co by mi na to Portugalci řekli. Už mám ale nacvičenou větu do telefonu, kde (prý) říkám, že nemluvím portugalsky a v portugalštině se jim někdo ozve později. Foneticky zní asi takhle: "Škup io no falo porčuges. Ajgei vai ligar majštarde prigeš numer." Občas se ovšem Portugalci hodně snaží a překládají mi do angličtiny pomocí translatoru a potom mi to do telefonu pouští. Taky pomáhám vymyslet sportovní balíčky pro zimní období, které tady chtějí prodávat a najít cesty, jak to nejlíp zpropagovat.

Tady jsme sprchovali slony

Honzík sice v pracovním polo tričku a kraťasech vypadá jako instruktor tenisu, je to ale pan správce, co dělá vše, co je potřeba. Včera vytrhal plevel, opravil vlajku a všechno uklidil. Stejně je to ale instruktor tenisu. Musím ho vyfotit. Občas taky chystáme snídani, abychom ji potom mohli sníst. Setkáváme se taky se zábavnými dotazy a požadavky. Např.:

"Když jsem si objednal pizzu, kde na ni mám počkat?"
"Tady vedle kávovaru, to je položený cukr?"

"Nefunguje mi televize, můžete se na to podívat?"
Příjdu tam, zapnu set-top-box a televize začne hrát.
"No teda, jak jste to udělala???"

Nejlepší snidaně

Vilamoura je zvláštní místo k životu. Všude okolo jsou obrovské vily obrovských boháčů a hotel Hilton tady narozdíl od toho pražského vypadá luxusně i zvenčí. Jsme obklopení golfovými hřišti a tenisovými kurty. Okolo maríny je milion restaurací a barů, nejvíce narvaný je vždycky ten, kde vysílají anglický fotbal. Angličani jsou tady vůbec zajímavý druh, který jde podle barvy poznat vždy a všude. Nejsou to raci jako my dva a další lidi, kteří jsou tady zatím krátce, ani bronzáci jako jižní národy, ale jsou částečně bílí jako stěny s rameny a obličejem růžovým jako prasátko. Vilamoura není ani město, je to spíše jenom letovisko nebo moderní vesnice a byla založená portugalským bankéřem někdy v 60. letech.

Socha pana zakladatele a místní moderní zámek

 Tak ještě pár dalších fotek:

Palmy a keř

Nejmilejší odpadní vozítko

Strom z lidské kůže

Jsem královnou všech moří

Marína panoráma

První dny v Portugalsku

Už je to pár dní, co jsme se na měsíc přesunuli do Portugalska. Vzhledem k tomu, že jsem spálená a vypadám jak rak, dnes nejdeme na pláž a založili jsme blog. Honzík fotí a já píšu. Tak hlavně, ať víte, že stále žijeme (maman!).

Vlasy se mi zovcily

Dlouhá cesta a žádný spánek

Natěšení jsme vyrazili na cestu přes půl Evropy, kocoura odvezli na prázdniny k bráchovi, pojistili, pozamykali a nasedli do letadla do Mnichova. Po zdlouhavém čekání a ještě zdlouhavějším letu, kde jsme dostali párek s kaší (ble) jsme konečně přistáli v Lisabonu. Vystoupili jsme z letadla a rychle šli na další přestup na blízký gate. Po asi půl hodině čekání nás pustili do letadla, kde nás přivítaly stejné letušky i pilot... nemuseli jsme ani vystupovat. Do Faro jsme přiletěli okolo půlnoci.

Nad mraky je to boží <3

Tady náš plán tak trochu končil. Do pěti hodin z letiště nic kromě taxi nejezdilo a nás stejně v IF čekali až ráno. Sebrali jsme si všechnu bagáž a odvážně jsme vykročili směrem k autobusovému nádraží - spíš jsme teda ve správný směr doufali. Jediným naším pomocníkem byl telefon (bez dat) s vyfocenými částmi mapy, jak se dostat k autobusáku.

Část super mapky

Po dvou hodinách zajímavé cesty, na které většinou nebyly chodníky, lavičky vždy stály asi 20 cm od okraje cesty a na žádné autobusové zastávce nevisel jizdní řád ani žádné označení, jsme se dostali konečně k vlakovému nádraží, na které jsme upínali veškerou svou naději. Záchytný bod, kde se vždycky dá koupit něco k pití, odpočinout si na lavičce a třeba si na pár hodin uschovat zavazadla. Tak takhle to tady vůbec nefunguje. Nádraží bylo zamknuté, zhasnuté a úplně mrtvé. Naštěstí jsme podle cedule, na které byl autobus a něco, co připomínali šibenici, rychle našli cosi, co mělo být zřejmě autobusové nádraží. Spíš to byly ale zavřené vrata, na kterých bylo napsáno EVA. EVA je místní autobusová doprava.

Aspoň, že je tady street art!

Naproti jsme naštěstí našli snad jediný non-stop bar v celém Faro a s chutí si objednali... vodu. Potkali jsme taky zřejmě místního blázna, který se snažil projít průhledným plastovým oknem a plnou silou do něj praštil hlavou. Byli jsme rádi, že na tom nejsme až tak špatně. Utahaní jsme oprudili pána, který jako jediný měl rozsvícený autobus a řekl nám, že první bus směrem Vilamoura jede v 6:30. Paráda. Máme ještě tak 3 hodiny čas. Zašili jsme se k místní maríně a střídavě jsme v půlhodiných intervalech spali a snažili se dodat si sil.

Noční marína - už nikdy ji nechci vidět

V šest ráno - radost jak nikdy. Otevřeli EVU! Honem jsme koupili lístek a přišli jsme k autobusu, který nás snad měl dovézt do Vilamoury. Autobusák anglicky nemluvil, tak se nám jenom podíval na lístek a hodil nám kufry do zavazadlového prostoru. Konečně jsme se jich zbavili. Cestu jsme strávili částečně v kómatu a částečně si hlídali, kde zřejmě jsme. Autobusák to měl někde a v polovině cesty zastavil, vystoupil a zapálil si cigáro. Tady vůbec nikdo nic moc neřeší.

Ten úsměv je hraný... Honzův výraz ale mluví za vše.

Naštěstí jsme se ale do Vilamoury dostali! Vystoupili jsme u místní maríny (největší v Portugalsku) a dokonce dostali zpět kufry (ne, že bychom o ně nějak moc stáli). Podle další pofiderní mapy jsme se vydali směrem k hotelu Hilton (ano, to byl skoro náš cíl). Unavení, polomrtví a s nenáviděnými taškami jsme nadávali na všechny aktivní lidi, kteří v sedm ráno neměli nic lepšího na práci než běhat a posilovat v místní venkovní posilce. Celou cestu nás blažilo jen pomyšlení na to, jak bychom jim vynadali a řekli jim, co kdyby si tak zkusili nosit ty naše tašky, co?!

Vilamoura vítá

Konečně sundáváme tašky

I přes náš velký pesimismus jsme se díky velkému štěstí bez bloudění dostali tam, kam jsme chtěli. Konečně jsme dorazili do našeho milého hostelu! Sice o nás úplně nevěděli, protože majitel hostelu je momentálně se svou rodinou ve Francii, ale další slečna je tady taky workawayer a spolu s paní, co je asi pokojská a neumí ani slovo anglicky, nám trochu vysvětlili co a jak, dali nám pokoj a my jsme šli konečně spát. Ten spánek nás provázel celý den a je to trochu i důvod, proč jsem teď rak. Po chvíli spánku jsme se totiž vydali na pláž, kde jsme se přejedli nejlepším smradlavým sýrem a znovu usli.

Tady už jsem rak, ale lepší se to!

Za chvíli nám začíná naše náročná směna, tak už končím, ale brzy napíšu, co tady vlastně děláme a co dělat budem a tak.